sobota 20. dubna 2013

Černí humoři a jiní nechutní vtipové

Nedávno nastalo jedno velké bada-bum v cíli běžeckého závodu v Bostonu. O pár dní později další bada-bum v chemické továrně ve Westu. Celý internet byl ihned zaplaven různými "neznal jsem ho, ale RIP" a "Zapalme svíčičku za oběti z Bostonu" a "Zapalme svíčičku za oběti z Westu" a "Zapalme dodatečně svíčičku za oběti z Titanicu, protože v roce 1912 Facebook neexistoval" a dalšími projevy smutku a soustrasti, ať už byly upřímné nebo ne. Pak byl samozřejmě internet zaplaven mnohými ololy, dřendami a vtípky na téma "Sportem k trvalé invaliditě - s důrazem na maraton", z nichž 99 % by se dalo zařadit mezi velmi černý humor. +Nikola Bornová se nad tím rozlítila a sepsala článek Co je to "pokrytectví", s nímž si v tomto mém blogpostu dovolím (zčásti) polemizovat.

Přesněji - polemizovat budu jen s polovinou toho, co v článku je. Tlamiczka se rozčiluje, že lidé dělají nechutné vtipy postiženým a pozůstalým přímo před očima, a dále ji štve, že když někdo projeví lítost a soustrast, je označen za pokrytce. S tou druhou věcí - označováním soustrastníků za pokrytce - polemizovat nechci. Sice je pravda, že v populaci je hodně lidí, kteří v tomto směru jen jdou s davem a když tragicky zemře florbalista Pepa Chocholoušek, vygooglí a vytisknou si fotku florbalisty Chocholouška a vůbec nezjistí, že si vygooglili florbalistu Frantu Chocholouška. Živý a zdravý Franta Chocholoušek se pak diví, když na náměstí spatří u květin a svíčíček svoji fotografii. (já jsem se se zesnulými hokejisty rozloučil po svém)

Humor bez hranic


Ale tím se dnes zabývat nechci. Mně jde čistě o černý humor. V Tlamiczczině (nebo se to druhé č už může napsat jako č?) článku i v diskusi pod ním padají věci typu "i černý humor má své meze" nebo "vtip, který ubližuje, není vtipem". Tomu musím oponovat. Černý humor nemá meze. Nemůže je mít už z principu, protože humornost těchto věcí je velmi specifická. Víte, jaký je rozdíl mezi vagónem písku a vagónem novorozeňat? Vagón písku se nedá složit vidlemi. Tento letitý vtip mnoho lidí pobaví, protože nastoluje naprosto absurdní a nereálnou situaci, od které je každý dostatečně odosobněný a proto mnoho lidí nemá problém se tomu zasmát. Ale zažil jsem na vlastní oči slečnu, která se z tohoto vtipu pozvracela. Vážně. Později z ní vypadlo (poté, co z ní vypadla odpolední svačina), že si to prostě živě představila. Ty vidle, nabodávající obsah vagónu. Tu ponurou scenérii, pláč a křik, potoky krve, mrtvá tělíčka - a vedle toho strohou nelítostnost toho, kdo drží v rukou ony vidle. Pominula jak nereálnost situace, tak onu paradoxní druhou větu, která opisem navede posluchače na tu černou představu. Pro ni byl ten vtip ztělesněním toho nejodpornějšího, co kdy slyšela a živá představivost to pak dorazila.

Jenže kdyby humoristé brali ohledy na byť jen jediného citlivého posluchače/čtenáře/diváka, nemohli by udělat jediný vtip. Protože obrovské množství anekdot je založené právě na urážkách nějaké skupiny lidí. Nemocných, blondýnek, Ostraváků, věřících, policajtů, zpěvaček alkoholiček, geeků, pedofilů, Skotů, trpaslíků*, afro-amerických negrů a podobně. U každého vtipu najdeme kvanta lidí, kteří se mu zasmějí, a nemálo těch, kteří jen semknou rty, obrátí oči v sloup a pomyslí si, jaké že je vypravěč vtipu hovado.

* A jak vidno, dělám si s klidem šprťouchlata i z lidí, o kterých si myslím, že jsou skvělí a zajímaví.

Jimmy má důkazy


Skvělý stand-up komik Jimmy Carr má na černých vtipech založena prakticky všechna svá vystoupení. Někdy dokonce testuje publikum, co ještě snese a co už je přes čáru (věnujte prosím sedm a půl minuty svého života tomuto videu). Neváhá publikum urážet, obzvlášť si vychutnává páry a když zjistí, že jsou v publiku nějací rodiče se svým dítětem, otestuje je takovým nechutným pedofilním vtipem, že i já, cynik a necita, se lehounce zardím. Podívejte se, jak Jimmy Carr testuje na obecenstvu morální dilemata. V předchozích  odkazech linkuji Carrova přeložená videa na serveru videacesky.cz a jak si můžete všimnout, všechna jsou velmi vysoce hodnocena docela slušným počtem hlasujících diváků. Přesto Jimmy povídá vtipy, které jsou pro někoho přes čáru. A teď kde je ta hranice? Má se brát ohled na toho, pro koho jsou přes čáru, nebo na ty spousty lidí, kteří tomu vtipu dali vysoké hodnocení?

Opakuji: černý humor neměl, nemá a nikdy nebude mít meze. Autor vtipu může použít tu více, tu méně autocenzury, může projevit tu více, tu méně vkusu, empatie a dalších vlastností. Ale mez, tu si určuje každý posluchač sám. A protože my všichni jsme individuality (me not), máme ji každý jinde (já ji mám ještě výš, než tady). Někdo, komu život ještě žádnou facku nedal, se vesele směje vtipům o rakovině, ten, komu někdo blízký onemocněl nebo dokonce odešel, se už na ně může koukat o poznání nespokojeněji. Takže tím, že je mez na straně příjemce, nemá autor mnoho možností, jak to ovlivnit. Může použít svoji vlastní mez, ale to je tak všechno. A pokud ji nemá nebo ji má výrazně výše než ostatní část populace, bude plodit obzvlášť nechutné vtipy.

Autoři černých vtípků budou vždy někomu trnem v oku. Ať udělají černý vtip o čemkoli, vždy se najde někdo, pro koho to už bude urážlivé. Proto se například já nenechávám nijak omezovat a dělám zkrátka velmi často vtipy černé, kruté, cynické. Možná za to přijdu do pekla, co já vím, ale prostě už jsem takový a jiný nebudu.

Schíza černohumoristů


Ale chtěl bych napsat ještě o jedné věci. Netýká se možná spousty černohumoristů, ale rozhodně se týká mě. Je to jakási forma "schizofrenie", kdy na jednu stranu dokážu o nějaké události dělat nevkusné vtipy, na druhou stranu mě ta událost otřese nebo dojme. Když před časem znásilnili a zavraždili Aničku Janatkovou, objevila se spousta černých vtipů či fotomontáží, které se tématu nějak týkaly. A příšly mi vtipné, smál jsem se jim a přeposílal je dál. Dokonce i ten nejdrsnější aničkovský černý vtípek, za který jeho autor slíznul na internetu nejeden virtuální pohlavek. A zároveň - opravdu v ten samý čas - jsem byl činem hluboce otřesený, znechucený a smutný z toho, co musela ta dívka prožít a co posléze prožívali její rodiče. To samé cítím pokaždé, když čtu nebo vidím nějakou zprávu o ohavných činech a velkých neštěstích. A ta zvláštní schizofrenie ve mně dělá to, že se na jednu stranu dojmu a snažím se ze své pozice nějak pomoci - třeba finančně nebo alespoň informačně - a zároveň se směju montážím z Ololu, které ze všech sil dření to neštěstí a kombinují záběry z Bostonu se Škromachem či jinými odpornými věcmi.

Nevím, jestli je to nějaká pseudoschíza, nebo je pro to nějaké odborné psychologické pojmenování, ale v podstatě jde o to, že černohumoristé jsou schopni se odosobnit od reality a vnímat tu událost a vtípky o té události jako dvě oddělené věci. Problém je pak samozřejmě v tom, že velká část populace to tak nemá a vtípky o události je uráží. A pak už je to jen o tom, co si já jako humorista postavím na žebříčku priorit výše. Zda pobavení části publika, nebo emoce a vnímání citlivějších jedinců.

Problém je i v neviditelných adresátech


Myslím, že ten problém nevkusných černohumoristů nespočívá v nějakém  nedostatku empatie. Domnívám se, že v případě hnusných činů je nějak pohnutý skoro každý - kromě nějakých psychopatů. Jde spíš o nedomýšlení toho, jak funguje komunikace. Na internet člověk něco postne lehce a vůbec mu nedochází, kdo všechno to bude číst. Jako je už ten známý případ slečny z FB, která velmi neslušnými slovy popisovala svého nadřízeného, aniž by si uvědomila, že ho má v přátelích. Ani já, když postuju černý vtip (třeba o Bostonu), nepřemýšlím o příjemcích. Je možné, že tím někoho urazím. Ale jak říká lord Farquaad: "to je riziko, které jsem ochoten podstoupit."

Občas napíšu nějaký status na sociální síť. A teprve když přilétnou první "lajky" a plusy a komentáře, tak si uvědomuju, jaké publikum ten status četlo. Kamarádi, bývalí spolupracovníci, exspolužáci... spousta lidí, které mám roky v přátelích, ale už jsem zapomněl, že je tam mám. Kdybych se u každého svého vtipu (a já jsem holt člověk, který vtipkuje rád a často) zamýšlel nad všemi, které mám na Google+ v kruzích, skoro pokaždé bych našel alespoň jednu osobu, kterou tím vtipem můžu urazit (a o některých to třeba ani nevím - o mnoha svých přátelích netuším, jestli nejsou nemocní / nemají nemocné nebo utopené příbuzné, nebo zda nejsou homosexuálové, pedofilové, zoofilové, případně afro-američtí negři). A to mluvím jen o svých známých, ale to obecenstvo je podstatně širší.

Kdybych stál tváří v tvář člověku s rakovinou, rodičům zavražděné Aničky nebo lidem, co jim bomba v Bostonu utrhla nohu, vtip na "jejich téma" bych jim říct nedokázal. Z toho bych byl s prominutím posranej, ale hlavně by ve mně v tu chvíli zvítězila ta dojímací část osobnosti, která vtípky nedělá. Když se ale zamyslím nad tím, jestli bych byl ten vtip schopen poslat na internet, kdybych tušil, že se k těmto adresátům nějak dostane, pak upřímně musím říct, že bych schopen byl. Asi je to obecnější vlastnost lidí u internetu... to, že na dálku mají větší koule a větší ramena dělat věci, na které by si v reálu rozhodně netroufli. Je to jako rozdíl mezi stisknutím tlačítka a shozením tlusťocha v tomto videu.

Budu to dělat dál?


Je mi líto, ale ani to, že mě Tlamiczka a sepisování tohoto článku přiměly zamyslet se nad spoustou věcí okolo humoru a toho, co posílám na veřejnost, nepovede k tomu, že bych tuto svoji činnost nějak omezil. Humor (a ve značné míře i ten černý a cynický) jsou nedílnou součástí mého života a mé osobnosti a nezbývá mi, než dodat ono v poslední dobou na internetu velmi oblíbené: smiř se s tím.